Kersko - Sadská 6. 5. 2008                   

Lesní komplex mezi obcemi Kersko, Sadská a Poříčany je svou skladbou dřevin typický pro oblast Polabí. Hlavními zástupci jsou dub (Quercus sp.), lípa (Tilia sp.) a borovice lesní (Pinus sylvestris). I přes poměrně intenzivní lesní hospodářství je zdejší lesní porost svým složením blízký přirozenému lesu.

Cílem mé výpravy bylo pozorovat a fotografovat mého oblíbeného tesaříka: kozlíčka dazule Acanthocinus aedilis (Linnaeus, 1758). Naposledy jsem jej sbíral asi před deseti lety, takže jsem si po zimním "absťáku" chtěl udělat radost setkáním s tímto všude v borových lesích běžným druhem. Druhá polovina dubna až počátek května je ideálním obdobím - jen nalézt čerstvou borovou paseku. Jelikož jsem tuto lokalitu navštívil již koncem zimy, měl jsem přehled o tom, že se zde takové paseky nacházejí. V tento den bylo krásné slunečné počasí, krátce před mým příjezdem les osvěžila krátká dešťová přeháňka.

      Nejprve jsem se zaměřil na skládku borových klád u lesní cesty. V horkém poledním žáru se po celém okolí šířila silná vůně pryskyřice. Již po krátkém pozorování jsem mohl zjistit, že to zde opravdu žije. Mezi běžné návštěvníky patřil pestrokrovečník mravenčí Thanasimus formicarius (Linnaeus, 1758), na kládách posedávala imaga nosatce klikoroha borového Hylobius abietis (Linnaeus, 1758). Z tesaříků se zde byl velmi hojný druh Rhagium inquisitor (Linnaeus, 1758). Po kozlíčkovi dazuli jsem zpočátku pátral marně.

   

Postupně jsem se přesunul na nedalekou borovou paseku. Nemile mě překvapil na první pohled poněkud drastický způsob "ošetření" pařezů. Většina z nich byla frézou zarovnána se zemí, taktéž větve a hrabanka byla strojově homogenizována v drť s téměř konstantní velikostí štěpinek. K tomu byla paseka rozorána, zřejmě jako příprava na zasázení nových stromků. Toto opravdu není ideální prostředí k vývoji xylofágních druhů brouků, pomyslel jsem si, a se slzou v oku jsem zavzpomínal na "krásnou, klasickou" borovou paseku, na níž jsem v okolí Blatné hojně sbíral kozlíčky dazule.

Přesto některé pařezy unikly nemilosrdným zubům rotační frézy a alespoň část některých zůstala neporušena. S velkou radostí jsem zjistil, že takové pařezy jsou hojně "obsazeny" samci kozlíčka dazule - Acanthocinus aedilis (Linnaeus, 1758). Posedávali na kůře zastíněných částí pařezů, kde nehybně seděli. Samičky se zde vyskytovaly v mnohem menším počtu. Také zde jsem se mohl setkat s hojným tesaříkem Rhagium inquisitor (Linnaeus, 1758). Mimo tyto dva druhy jsem nalezl v puklině kůry jedno imago tesaříka Asemum striatum (Linnaeus, 1758). Tento druh také patří mezi brzké jarní druhy a lze je nalézt již počátkem května.

 

Po dvou hodinách strávených na borové pasece jsem přešel do sousedního dubového lesa. Zde mě zaujalo neustálé šustění suchého listí na zemi, jako by začínalo pršet. Po dešťovém mraku však ani památky. Nakonec se ukázalo, že původcem je velké množství chroustů maďalových -  Melolontha hippocastani Fabricius 1801, kteří okusovali mladé rašící lístky dubů, přičemž neustálý proud jejich výkalů dopadal na suché listí na zemi (a na mou hlavu..).

Na jedné dubové větvičce se mi podařilo zastihnout i velmi rychle pobíhajícího tesaříčka Poecilium alni (Linnaeus, 1767).

V podmáčené části lesa jsem narazil na porost krušiny olšové (Frangula alnus Miller). Některé kmínky byly odumřelé a nesly známky požerků nějakého druhu tesaříka. Chodbičky pod kůrou byly vyplněny jemnými třískami, závrty do dřeva byly ucpány smotkem delších třísek. Toto je požer typický pro tesaříka z podčeledi Lamiinae.

Vzal jsem jednu suchou větev s požerky do domácího chovu. S velkou pravděpodobností by se totiž mohlo jednat o druh Menesia bipunctata (Zoubkoff, 1829). Tento druh se v posledních letech nachází v Polabí poměrně hojně, vyskytuje se zde téměř všude s živnou rostlinou. Za deset dní se mi opravdu doma tento zajímavý a pestrobarevný tesaříček vylíhl.