|
Chorvatsko, a zejména jeho přímořská oblast - Dalmácie, patří každoročně mezi cílové destinace mnoha středoevropanů. Také já jsem tuto oblast mnohokrát navštívil za účelem strávení své dovolené. Při té příležitosti samozřejmě má entomologická duše nikdy nezahálela a pátrala na přilehlých kopečcích po nějakých těch jihoevropských vousáčích. Jelikož termíny své dovolené volím spíše ke konci sezony - přelom srpna a září - kvůli snesitelnějším teplotám vzduchu a hlavně menšímu množství turistů - tak i spektrum chytaných druhů je velmi omezené, zejména na pozdně-letní druhy. V několika případech se mi podařilo nalézt mladší vývojová stadia ve dřevě a odchovat imaga v domácím chovu. Budou zde shrnuty všechny mé nálezy z Dalmácie z období let 1992 až 2006, za tuto dobu jsem tuto zemi navštívil asi šestkrát. Mezi jedny z prvních druhů tesaříků, které jsem v Chorvatsku odchytil, byl nádherný tesařík podčeledi Lamiinae - Morimus asper (Sulzer, 1776) ssp. asper (Sulzer, 1776). Tehdy jsem ovšem ještě netušil, o jaký druh se jedná, byl jsem na úplném začátku své entomologické kariéry a jediná kniha o broucích, podle které jsem určoval své odchyty, byla kniha od Mařana - Naši brouci. Bylo to v polovině srpna roku 1992, na ostrově Krk v severní části Jadranu, přímořské oblasti byly vysmažené na prach a po broucích celkově ani památka. Po mnoha dnech, kdy jsem bezúspěšně pátral po dubových pasekách po jakémkoli hmyzím životě, mě překvapil pohyb tykadel na jednom dubovém pařezu. Seděl zde rovnou párek tohoto nádherného velkého druhu tesaříka. Okamžitě jsem je popadl, aby mi neulítli (tenkrát jsem ještě neměl tušení, že tento druh je nelétavý) a běžel do kempu, abych je co nejrychleji vhodil do smrtičky. Tímto úlovkem bylo ale mé entomologické štěstí vyčerpáno a i přes další pátrání jsem další imaga nenalezl. Blížil se konec srpna, pod doubky se všude povalovaly zbytky tělíček již dávno mrtvých samečků roháče Lucanus cervus, občas se mi podařilo nalézt i mrtvého roháče ještě v celku. Dokonce se mi k mému velkému úžasu podařilo odchytit živou samičku roháče do pozemní pasti. Ale na úplném konci dovolené se na mě přece jen štěstí ještě na chvilku usmálo, a to v podobě nálezu sice mrtvého, ale krásně zachovalého tělíčka samce tesaříka obrovského - Cerambyx cerdo Linnaeus, 1758.
V dalších letech jsem se spíše věnoval sběru tesaříků v našich luzích a hájích, zdokonaloval se v metodách odchytu a odchovu, zjišťoval kde a jak které druhy sbírat a jak je určovat podle klíčů. Proto když jsem se po několika letech opět vrátil na začátku září k Jadranu, mohl jsem se s velkou kuráží opět vrhnout do chorvatské entomo-fauny. Samozřejmě záříjové období mě nepřivítalo s prostřeným stolem, ale přesto se mi podařilo zaznamenat dílčí úspěchy. Tentokrát jsem se nacházel v oblasti Makarské riviery ve střední Dalmácii a převažující dřevinou všude okolo byla borovice halepská (Pinus halepensis). Náš kemp byl vlastně v jednom takovém borovém lesíku umístěn a občas bylo možno mezi stany zaslechnout bzučení nějakého toho brouka. Kromě několika krasců druhu Buprestis dalmatina a Chalcophora mariana se mi podařilo dohnat a odchytit několik imag kozlíčka Monochamus galloprovincialis (Olivier, 1795) ssp. pistor (Germar, 1818). Zdejší imaga se vyznačovala svou velikostí a krásně bílým tomentem, tvořícím na krovkách dobře odlišitelné příčné pásky. Další druh, který mi udělal velikou radost, byl u nás velmi vzácný tesařík druhu Arhopalus ferus (Pic, 1891). Bylo to pro mě první setkání s tímto druhem tesaříka, blízce příbuzným našeho tesaříka Arhopalus rusticus (Linnaeus, 1758). No a abych nezapomněl, velikou radost mi udělal další, do té doby pro mě neznámý druh, a tím bylo imago kozlíčka Niphona picticornis Mulsant, 1839, které si jen tak sedělo na oblázku přímo na pláži. Monochamus galloprovincialis (Olivier, 1795) ssp. pistor (Germar, 1818) Arhopalus ferus (Pic, 1891)
Další destinací byl ostrov Rab v severní Dalmácii. Část ostrova je pokrytá dubovými lesíky, s přimíšenými cypřiši a borovicemi halepskými. Počátek září mi nenabízel příliš možností, a tak jsem se soustředil na hledání vhodných dřevin a sběru larev tesaříků. Na borové pasece jsem pátral po odřezaných větvích, které jevily známky napadení tesaříkem rodu Pogonocherus. V suchých větvích fíkovníku (Ficus) mě zaujaly jiné požery, slibující přítomnost larev jiných tesaříkovitých brouků. Z každé této dřeviny jsem odebral vzorek a už předem jsem se těšil, co za zajímavé tesaříky se mi doma bude líhnout. Jednou jsem při toulkách po ostrově narazil na odlomený dub, jenž nesl jasné známky poškození nějakým velkým druhem tesaříka. Kmen tohoto stromu byl provrtán širokými chodbami, které mi na první pohled připomínaly stopy vývoje druhu Cerambyx cerdo Linnaeus, 1758, které jsem již znal z jižní Moravy. Při bližším prozkoumání jsem však nalezl oválné výletové otvory, které nejsou pro tento druh typické. U paty stromu se nacházely části těl nějakého většího, tmavě hnědého druhu tesaříka. Když jsem nalezl štít a krovku, byl jsem doma. Jednalo se tesaříka z podčeledi Prioninae - Prinobius myardi Mulsant, 1842. Být zde tak o dva měsíce dříve, jistě bych nalezl mnoho krásných imag tohoto nočního druhu tesaříka. Co dělat, snad někdy příště.
Zaměřil jsem se proto raději na odlomenou část kmene, která mě zaujala svým zvukem. Zpočátku jsem nevěděl, odkud se to "chroupání" rozléhá, ale po chvilce mi bylo jasné, že "chroupe" celá koruna tohoto torza, ležícího na zemi. Svou pilkou Fiskarskou jsem udělal testovací řez větve a na řezné ploše byly přesvědčivé známky požeru nějakého většího druhu tesaříka. Avšak jak zjistit, kde přesně se larva nachází? Brát naslepo těžké dubové dřevo bez záruky, že se zrovna v tomto špalíku larva nachází, se mi zrovna dvakrát nechtělo. Záhy jsem přišel na dobrou metodu. Uchem přiloženým blízko k větvi jsem postupně poslouchal celý její průběh a tam, kde jsem slyšel chroupání nejhlasitěji, jsem odebral asi 20 cm dlouhou část větve i s larvou. Za chvilku jsem měl plný batoh dřeva a mohl se vrátit do kempu. Trichoferus holosericeus (Rossi, 1790)
Po příjezdu domů, do Čech, jsem dřevo umístil do terária a čekal na výsledky. Jako první začala ještě na podzim vylézat imaga tesaříků rodu Pogonocherus. Z tenkých fíkových větviček se líhl i u nás běžný druh Pogonocherus hispidus (Linnaeus, 1758), kdežto z borových větví to byly dva vzácné, jihoevropské druhy: Pogonocherus neuhausi J.Müller, 1916 a Pogonocherus perroudi Mulsant, 1839. Nejvíce mě však zajímalo, jaký druh tesaříka se vyvíjí v dubových větvích. Práce larev byla velmi dobře slyšet, zvuk jejich kusadel, prokousávajících se tvrdým dubovým dřevem, mi dělala ukolébavající kulisu každou noc. Postupně se dno terária zaplňovalo jemnými pilinkami, sypajícími se z otvorů v kůře. Zhruba za rok se začala postupně líhnout jednotlivá imaga nějakého většího druhu tesaříka druhu Trichoferus. Jednalo se druh Trichoferus holosericeus (Rossi, 1790) - opět nový druh pro mou sbírku. Když se později z jedné fíkové větve vylíhlo imago druhu Ropalopus clavipes (Fabricius, 1775), byla moje radost ještě větší. Pogonocherus neuhausi J.Müller, 1916 Pogonocherus perroudi Mulsant, 1839
Zatím poslední chorvatská anabáze, v roce 2006, mě obohatila o další nové, zajímavé druhy tesaříků. Do Chorvatska jsme se vypravili opět v září, tentokrát do oblasti Makarské riviéry. V okolí vesniček se nacházely pusté mandloňové sady, cypřišové a borové lesíky a porosty vítečníku (Spartium). Při večerních procházkách jsem na bílých zdech domů, osvícených pouličními lampami, sbíral své staré známé tesaříky: Arhopalus ferus (Pic, 1891) a Niphona picticornis Mulsant, 1839. Pod lampou jsem jednou nalezl čerstvě rozjetou samičku druhu Ergates faber (Linnaeus, 1761), která ještě hýbala tykadly, nějaké auto ji muselo přejet před několika minutami. K velkému překvapení se mi u jedné pouliční lampy podařilo odchytit dva samce kozlíčka Monochamus galloprovincialis (Olivier, 1795) ssp. pistor (Germar, 1818). O tomto druhu jsem nikdy neslyšel, že by bylo lákáno v noci na světlo. Přes den jsem se opět zaměřoval na sběr larev. V suchých větvích vítečníku (Spartium) jsem nalezl mnoho podkorních požerků a závrtů, ucpaných jemnými třískami. V kukelních komůrkách byly již prepupy, připravené k zakuklení. Vše nasvědčovalo tomu, že zde jde o tesaříka druhu Deilus fugax (Olivier, 1790). Odřezal jsem si několik větví k domácímu chovu, jelikož tento druh byl dosud v mé sbírce zastoupen pouze jedním exemplářem. Při jedné z vycházek po okolí jsem narazil na porost pryšce druhu Euphorbia wulfenii Hoppe ex W.D.J.Koch. Věděl jsem, že v této rostlině se vyvíjejí malí tesaříci rodu Parmena. Tentýž den jsem se krátce před setměním vypravil na toto místo znovu. Když jsem dorazil na lokalitu, byla již tma. S čelovkou na hlavě jsem začal propátrávat keříky pryšců. Úspěch na sebe nenechal dlouho čekat. Již za několik minut jsem narazil na první imago druhu Parmena pubescens (Dalman, 1817) ssp. pilosa Brullé, 1832. Během dvou hodin jsem nasbíral asi 20 kusů tohoto drobného tesaříčka, který se vyvíjí v suchých stoncích pryšce. Druhý den jsem při přebírání svých nočních úlovků narazil na jedno imago, odlišující se od ostatních svým zbarvením a ochlupením. Později jsem jej určil jako Parmena bicincta (Küster, 1849).
|
|
|
